Myslím, že jsem jako otec selhal a nedokážu překonat vinu a stud

click fraud protection

Tyto myšlenky mě tížily u srdce a v poslední době jim nemohu uniknout. Jakkoli jsme si teď s dcerou blízcí, jak moc jsme spolu prožili a jak moc vím, že je opravdu šťastná, je tu neustálá pocit viny a škoda, která mě stále pronásleduje.

Vina pochází z tolika různých míst. Vinen, že jsem ji měl jako teenager a nevěděl, co to sakra dělám. Vydržela roky stěhování z jednoho místa na druhé, když jsme žili s mým bratrancem, tam a zpět moje máma, já pracuji na slabě placených brigádách a v minulosti si sotva dovoluji nějaký život potřeby. Nesnáším i pomyšlení na ty časy. Bolí mě z toho srdce.

Cítím se provinile, že jsem ji na čtyři roky opustil a přijal univerzitní stipendium stovky kilometrů daleko od domova. Byla jen 1. Vídal jsem ji pár týdnů přes léto a poslouchal její mumlání do telefonu každý týden z mého pokoje na koleji, ale ani jsem cítit se jako rodič. Ta vina mě stále děsí, protože jsem mohl být doma a pomáhat jí žít lepší život. Dokonce i ve fázi batolete byla žádána, aby byla odolná.

Teď vinen je jí 16 a teprve v posledních několika letech jsem se trochu finančně stabilizoval. Vinen, protože si stále jdu za svými sny, místo abych je plnil. Už bych měl být dál. Neměl bych být v tomto malém bytě, i když je v nádherné čtvrti. Měli bychom být v městském domě, kde je skutečně nějaké oddělení mezi kuchyní a obývacím pokojem.

Tento příběh zaslal a Otcovský čtenář. Názory vyjádřené v příběhu neodrážejí názory Otcovský jako publikace. Skutečnost, že příběh otiskujeme, však odráží přesvědčení, že jde o zajímavé a hodnotné čtení.

A zde přichází na řadu ostuda. Protože nezáleží na tom, co dělám, nemůžu se vrátit v čase. Stala se. Když jsem byl ještě na střední škole, ještě naivní, nevyzrálý a přehnaně sebevědomý, myslel jsem si, že vychovávat dítě v možná 350 metrovém sklepě se zdá logické.

Stydím se, že jsem si musel půjčit peníze, abych jí koupil narozeninové dárky. Styděl jsem se, když mi matka z nějakého důvodu přivedla dceru do mé práce ve slevovém obchodě s obuví. Moje dcera si myslela, že je tak skvělé vidět svého otce v práci. Málem jsem se rozbrečel a pak mámu zabil za to, že si myslela, že je to v pořádku.

Lžu o tom, jak dávno jsem otevřel její vysokoškolský fond, a teď horečně ukládám každý dolar, který můžu ušetřit, abych si ušetřil hanbu, že nemůžu podporovat její vzdělání.

Vždy jsem znal svůj potenciál. O to je to ještě horší. Věděl jsem, že se dostanu tam, kde jsem teď. Ale jedna věc mě žere a říká mi, že je příliš pozdě. Všechno je příliš pozdě. Za rok a půl půjde na univerzitu a já si nemůžu pomoct, ale říkám si: co jsem pro ni vlastně udělal? Jakou výhodu jsem jí dal, aby mohla být úspěšnější než ostatní?

Ale musel jsem dát sebe na první místo. To je nejvyšší vina a hanba dohromady. Nebyl jsem úplně obětavý. Dodnes se cítím divně utrácet tisíce dolarů za účast na spisovatelské konferenci v New Yorku nebo tisíce dolarů za létání do L.A. nebo stovky dolarů na marketing – to vše, když je moje dcera ve věku, kdy by mohla použít nějakou tu peněžní investici.

A ano, mám teď dost peněz, abych ji dal na týdenní kurz šití a poslal ji na módní tábor v Kalifornii, ale snažit se ospravedlnit pronásledování mého vlastního snu a přitom sledovat, jak zjišťuje ten její, je zčásti pokorné a zčásti rozčilující. Pokořující pohled na mladou ženu, kterou se stává, a rozčilení, že se stále dívá na rozpracované dílo.

Myslím, že budu vždy nedokončená práce. Neměla by v tom být žádná ostuda. A ve svých pozitivnějších chvílích si říkám, že je lepší, když si prošla vším tím chaosem v prvních letech. jsme lepší. Určitě jsme si blíž, zvlášť teď, když jsem její jediný rodič. Kolem toho je také pocit viny, ale ještě nejsem připraven tam jít.

Nejsem si jistý, proč se tato vina a hanba nyní objevují tak často. Nevím, co to spouští, zvlášť když, jak jsem zmínil, jsme oba na skvělém místě. Ale jeho vyjádření pomáhá. Tím, že jsem to napsal, trochu ulevilo. Také mě to nutí najít spoušť a zmáčknout ji.

Tyto pocity jsou také sobecké. Vlastně nevím, jak se moje dcera cítí ohledně její výchovy. O některých věcech, kterých byla svědkem nebo kterými si prošla, píšeme mimoděk, ale nikdy se neponoříme hluboko do toho, jak ji to ovlivnilo. Všechna tato vina pramení z mých vlastních předpokladů.

Co bych měl udělat, je sedět se svou dcerou a zjistit, jak si interpretovala svůj raný život. Měl bych se jí zeptat, jaké to bylo tehdy a jaké to je teď, když jsme jen my dva. Vypadá to dost jednoduše, ale teenageři nejsou se svými emocemi zrovna nejpřívětivější. Navíc si nejsem jistý, jestli jsem na to připraven slyšet, co chce říct.

Jsem rád, že je teď šťastná. Zatím s tím budu žít, zatímco se budu snažit utišit svá otcovská selhání.

Kern Carter je spisovatel a autor dvou románů, Myšlenky zlomené duše a Krása jizvy. Má také blog na adrese medium.com/cry-mag, který připravuje inspirativní a vzdělávací příběhy pro spisovatele.

Jak zůstat v klidu a bez stresu jako svobodný otec

Jak zůstat v klidu a bez stresu jako svobodný otecSingle RodičovstvíRozvod

The ukončení manželství nenapravitelně změní svět váš i svět vašeho dítěte. Lživotní situace se mění; změna uspořádání spánku; financí změnit způsoby, které nemůžete očekávat. Tato výzva svobodný r...

Přečtěte si více
Myslím, že jsem jako otec selhal a nedokážu překonat vinu a stud

Myslím, že jsem jako otec selhal a nedokážu překonat vinu a studSingle RodičovstvíSvobodné OtcovstvíOtcovské Hlasy

Tyto myšlenky mě tížily u srdce a v poslední době jim nemohu uniknout. Jakkoli jsme si teď s dcerou blízcí, jak moc jsme spolu prožili a jak moc vím, že je opravdu šťastná, je tu neustálá pocit vin...

Přečtěte si více
Nová seznamovací aplikace pro osamělé rodiče je konečně tady

Nová seznamovací aplikace pro osamělé rodiče je konečně tadyRozvedení RodičeSingle RodičovstvíChodit S NěkýmAplikace

Ve světě online seznamovacích aplikací existuje aplikace pro zdánlivě každého. Existují specializované aplikace, které vám pomohou farmáři, klauny a špinaví boháči splnit svůj zápas. Velmi vysocí, ...

Přečtěte si více